wz
Aria Gloria Villosa
BÍLÝ ŠVÝCARSKÝ OVČÁK
Německý Švýcar z Ameriky - Bílá perla

Německý Švýcar z Ameriky - Bílá perla

Možná jste ho už sami potkali někde na ulici nebo v parku a marně si lámali hlavu: Je to německý ovčák, není to německý ovčák? Vaše váhání by bylo více než pochopitelné. O tom, kam Bílé Ovčáky zařadit, se kynologové nemohli dohodnout dlouhých 100 let.

Faktem je, že bílí němečtí ovčáci existovali dávno před tím, než bylo toto plemeno oficiálně uznáno a dočkalo se dnešního věhlasu. První doklady o nich máme již z roku 1882 a těsně souvisí se vznikem moderního německého ovčáka.

Dobrý pes nemůže mít špatnou barvu

To bylo krédo člověka považovaného za otce nejslavnějšího plemene světa Maxe von Stephanitz. Chtěl jím vyjádřit, že na německém ovčákovi by měly být vždy hodnoceny v prvé řadě jeho vlastnosti a pracovní schopnosti, barva je druhořadá. A skutečně - v počátcích chovu se němečtí ovčáci vyznačovali mnohem pestřejší barevnou škálou než dnes sahající od černé přes šedou a hnědou až po bílou. Z hlediska dnešních výcvikářů se snad může zdát sněhově bílé zbarvení poněkud nepraktické a na cvičiště nevhodné. Ale je třeba vzít v úvahu, že předkové německého ovčáka byli skuteční ovčáci, tedy psi pracující se stády, a zde bylo bílé zbarvení odjakživa považováno za přednost. Už římský literát Marcus Terrentius Varro (116-27 let před naším letopočtem) nám podává zprávu o tom, že většina ovčáckých psů jeho doby měla bílou barvu Proč? Kontrastní bílé zbarvení umožňovalo pastevci psy na první pohled odlišit od vlků, a to i za ztížených světelných podmínek, jaké panují za svítání a za rozbřesku, tedy v době, kdy vlci nejčastěji napadají svou kořist. Proto je pro mnoho pasteveckých psů včetně slovenského čuvače bílá barva typická a jediná možná. Jinak tomu bylo u německého ovčáka. Širšímu okruhu jeho tvůrců se bílá barva bůhvíproč znelíbila. A nakonec i Max von Stephanitz v roce 1933 zvedl ruku, když byla vyškrtnuta ze standardu jako vylučující vada. Tím mohlo být bílým ovčákům navždy odzvoněno. Ale nebylo.

Za moře....

Pomocnou ruku ohroženému rázu podali překvapivě Američané. Někteří tamní chovatelé bílé ovčáky chovali a odmítli se podrobit zámořskému rozhodnutí země původu. Ostatně mohli si to dovolit, protože americká kynologie je organizována samostatně, nezávisle na té evropské. I když i tam se našli ortodoxní chovatelé, kteří bílé ovčáky nepovažovali za "správné", skupina nadšenců byla jiného názoru. Možná trochu natruc začala chovat pouze bílá zvířata. Vznikl specializovaný klub, který si nacházel stále více příznivců. Mnoho zájemců se našlo i v Kanadě. Bílí ovčáci postupně přestali být poměřováni s německými uznávaných barev a vydali se svou vlastní cestou. Jejich příznivci pro ně pořádali speciální výstavy, sepsali pro ně i zvláštní standard. Kromě zbarvení se tito psi začali částečně odlišovat i stavbou těla (mají rovnější hřbet), velikostí (bývají o něco vyšší) a také osrstěním. Přípustná u nich je i polodlouhá tvrdá srst, která je u klasických německých ovčáků nežádoucí.

a zase zpátky....

Klikaté stezky osudu nakonec bílého ovčáka zavedli zpátky tam, odkud vyšel do Evropy. Pronikl sem přes Švýcarsko, které si odjakživa zakládalo na své neutralitě a nezávislosti. Právě sem se v roce 1970 dostali ze zámoří první jedinci, zde také začal jejich samostatný chov. Ale trvalo to ještě deset let, než ho vzali alespoň částečně na milost i v jeho staré vlasti. A to nikoliv skalní chovatelé německých ovčáků, ale spíše ti, kterým se bílý ovčák líbil a viděli v něm ideálního rodinného psa. Pod názvem americko-kanadský bílý ovčák, bílý německý ovčák nebo bílý americko-kanadský ovčák nastoupil vítězné tažení. A za dalších dvacet let se staronové plemeno dočkalo i oficiálního uznání. V roce 2002 byl zapsán do seznamu FCI trochu překvapivě pod názvem bílý švýcarský ovčák. Ale co je po jméně: důležité je, že jeho chov konečně dostal zelenou a slibně se rozvíjí. I u nás.

Z vojáka miláčkem

Německý ovčák stále ještě je v očích mnoha lidí prototypem vojenského a policejního psa. I když jeho dnešní poslání je mnohem širší a zahrnuje širokou škálu činností, málo platné, převážně služební pes to je. Cíle chovatelů bílých švýcarských ovčáků jsou jiné. Nejde jim v prvé řadě o uplatnění v ozbrojených složkách ani o mimořádné výkony na poli sportovním (i když ty se nevylučují). Jejich prioritou je skvělý rodinný pes a společník, který by zároveň dobře hlídal. Který by měl velkou trpělivost s dětmi a nebyl jim nebezpečný, který by byl poslušný a dal se dobře ovládat všemi členy rodiny. Který by kolem sebe nešířil strach, ale veselí a radost - aniž by se na potkání bratříčkoval s cizími lidmi. Samozřejmě krev německého ovčáka se nezapře. I bílý ovčák je všestranně nadaný, sportovně zdatný, má skvělý nos a je schopný podávat výborné výkony třeba coby pes lavinový nebo záchranářský. Ale nemusí. Pokud mu jeho majitel poskytne dostatek pohybu a zábavy, pokud ho nechá žít trvale po svém boku a nebude ho zavírat na zahradu nebo do kotce (protože tento pes je mimořádně společenský), bude spokojený. A jeho pánové určitě taky.


ZDROJ: Časopis Náš miláček



Design by Franky J Images by Deviantart Downloaded by Layouts